Pitomý podpatek

„Pitomej podpatek.“ zaskuhrala jsem pro sebe a vyzula si saténové lodičky od Dolgiho. Je mi jedno, jestli narazím na střepy, prostě půjdu noční městskou ulicí do pryč mezi opuštěné věci úplně naboso.

Je mi dvacet devět let a nedávno (před pěti hodinami a jedenácti minuty) mě opustil přítel. To pro vyjasnění situace bohatě stačí.

Uličku velkoměsta osvětlovaly lampy a blikající nápisy obchodů, přes uslzené oči všechny byly vpité do jednoho. Posadila jsem se na lavičku a dala nohám možnost se prokrvit. Moje Dolginky si sedly vedle mě.

„Nemáš cígo?“ zeptala se nějaká žena za mými zády.

Měla jsem chuť ji dořvat, ale přemohla jsem se na pouze protivné „Ne“. Hlasitě jsem se vysmrkala do kapesníku a dál hleděla na kamennou podlahu a své nohy.

„Budu hádat, nechal tě?“ drsný, ale příjemný hlas na mě promluvil znovu.

„Co ty o tom víš?“ nepohnula jsem se ze své shrbené pozice.

„Ve skutečnosti nic.“ odhodila mé Dolginky na zem a sedla si na jejich místo. Teprve teď jsem jí pohlédla do obličeje. Měla silně nalíčené oči a rty obtáhlé fialovou rtěnkou. Její hřející úsměv byl jiný, než který jsem znala od svých kolegů a přátel. Černé boty na jedenácticentimetrových jehlách, síťkované punčochy barvy vínové, kraťasy, triko končící nad pupíkem.

„Angela Playboy.“ poslala vzdušný polibek, jakoby před ní neseděla uplakaná ženská, ale muž. Nebudu tajit, že jsem blbě zírala.

 „A pravé jméno?“

„To je nepodstatné.“ Zbožňuju, když si někdo ze mě dělá hlínu.

Jelikož jsem měla v sobě pár panáků smíchaných se zoufalstvím, tak jsem popadla tu cizí ženštinu a někam si s ní vyrazila. Kam? To mi bylo v danou chvíli jedno.

Probudila jsem se s bolestí hlavy. Docela překvapivě ve své ložnici. A když jsem se posadila na postel a uviděla jakési tygrované dámské body s podvazky přehozené přes židli, nechtěla jsem se zbytečně uvést do rozpaků, a zůstala klidná, ani když jsem v kuchyni na lednici uviděla fotografii, jak olizuju nějakého mladíka. Přes fotografii čněl nápis: „Nejúžasnější fanynce Sofí s láskou Tom S.“ Fotografii jsem viděla poprvé v životě. Tvářila jsem se, že tam nic není a otevřela lednici a hned na to ji zavřela. Otevřela jsem lednici znovu, ale hlava úhoře a celý jeho zbytek hadího těla tam ležely stále. Cenil na mě zuby jako by mi vyčítal, že jsem ho do té lednice strčila já.

Nemůžu se dočkat, co na mě vykoukne ze skříně. Uslyšela jsem klapnutí dveří. Někdo vešel ke mně do bytu.

 „Zdravím Sof.“ Nějaká žena (v mém triku?!) položila nákup na stůl a k ní se přiřítil nějaký vyhublý strakatý pes. Zrychlil se mi tep.

„Kdo jste?“ Žena podrbala psa. „Jsem Angela, vzpomínáš si? A tohle je Lolita.“

Matně jsem si vzpomínala. Hlasitá hudba, hodně lidí, ulice, Angela, banda zpívajících mladíků. „Vy jste mě včera zdrogovala s tou partou.“ začala jsem mírně ječet.

Ruce si položila v bok a naklonila hlavu s dokonale rovnými černými vlasy. „To jsi ráčila zvládnout sama.“ ohradila se.

Z tašky mi podala prášky na bolest hlavy, potom povytahovala zbytek nákupu. Očividně ji úhoř v lednici nepřekvapil.

„Co se teda včera stalo? Vím, že jsem potkala vás, potom nějakou skupinu kluků.“

„Asi myslíš, hudební skupinu, dokonce ses s jedním z nich vyfotila.“ poklepala fotografii na lednici.

Hleděla jsem jak vyoraná myš.

„To si opravdu na nic nevzpomínáš?“ Zakroutila jsem hlavou a opřela lokty o stůl, na kterém ležel nějaký zmuchlaný papírek.  Pokuta za rušení nočního klidu. 

„To je taky za včerejší noc, skákala jsi po autě a …“ začala vysvětlovat, ale už jsem nechtěla nic slyšet o včerejší noci. 

Poslední informaci mi však sdělit musela. Mezi kupováním slizké ryby a skákání po autě jsem si stihla objednat let do Norska. A odlétám přesně za 10 hodin. Bravo. Letenky samozřejmě zrušit nejdou.  Říkám letenky, neboť jsem koupila hned tři, abych měla jistotu, že nebudu sedět vedle nějakého pablba, jak jsem ráčila paní u telefonu sdělit.

Letět se mi opravdu nechtělo, ale Angela mě přemluvila. Ta žena by přemluvila i mrtvého k životu.

Rychle jsem si směnila peníze za norskou korunu a šla nakoupit oblečení, a jelikož nikdy na nákupy nejsem sama, vzala jsem Angelu s sebou. U vybírání oblečení musí být minimálně pět osob – nakupující, kamarádky a prodavačky. Navíc jsem si to zasloužila. Žena má právo nakupovat a nesmí ji nikdo za to kritizovat když: jí opustí chlap, má mizernou náladu nebo když se jí prostě chce. Všechny tři body jsem splňovala.

Ten pes všady chodil s námi, neboť včera jsem ho našla na ulici, a v dobré a blahodárné náladě jsem si ho nechala.

„To je pěkný pejsek.“ rozplývaly se prodavačky nad tým chlupatým stvořením, když ucítily pach mé tučné kreditky. Dokonce ho i pohlídaly, dokud neutekl …

„Lolito! Lolito!“ volala na fenu Angela přes celou ulici nejznámějších butiků a obchodů, a já za ní v rámci možností cupitala na sedmicentových jehlích od Jimmyho Choo. Lidi se po nás otáčeli.

„Nemůžeš jí říkat jinak?“

„To jméno si jí dala ty.“

„Fajn, bude to jen Lola.“

Doprovodila mě až na letiště, kde – čirou náhodou- byl můj bývalý s jeho nynější přítelkyní.

Na místě jsem zkoprněla a stála jak socha. Ta bolest se vrátila znovu jako tornádo – rychle, nečekaně a bez smilování. Oči mi zrudly pod silným tlakem zadržovaného pláče.

„Dej mi ruku.“ oznámila prostoduše Angela.

„Co?“ srdce mi bylo jako u maturitní zkoušky.

„Prostě mi podej ruku a nech to na mě.“ Můj bývalý se začal šťastně přibližovat s tou svojí vyperoxidovanou blondýnou. Rozešli jsme se “v dobrém“ jako kamarádi. Lituju, že jsem mu tenkrát neudělala pořádnou scénu a neházela mu květináče na hlavu, nerozstříhala kalhoty, nespálila…

„Ahoj Sofie.“ pozdravil přívětivě. A já stála jako trubka s křečovitým úsměvem a za ruku držela Angelu. Představil mi svoji blondýnu, což jsem nepředpokládala za nutné. Štěstí, že Angela umí mluvit sama.

„Angela, moc ráda vás poznávám. Popravdě, jsem už ráda, že je to za námi. Víte, vy jste fajn chlap a mě je líto, že Sof a já… no chápete. Aspoň to bylo oboustranné.“ Cože?! Červenám, hořím, rudnu jak rak a mačkám (nemačkám, drtím) její ruku a následně ji pouštím, chci vše vyvrátit.

Bývalý a blondýna, pardon Andrea, hleděli jak péra z gauče.

„Ehm opravdu? Totiž jsem rád, že je vše v pohodě, Sof.“

Nevinně jsem se usmála. Tahle hra se mi začíná líbit. „S Angelou a naším pejskem jedeme do Norska, plníme si naše dětské sny. A kam jedete vy?“

Tak tohle byla největší herecká role mého života. Co může být pro chlapa větším šokem než, že jej manželka podváděla se ženou? Směju se na celé kolo.

„ Teď už se mnou letět musíš.“ oznámila jsem spokojeně. A navíc co bych tam sama dělala? Táhla jsem ji směrem k odbavovací místnosti.

            O víkendu měla naštěstí volno. Někam si zavolala a letěly jsme. Když jsme přiletěly do Bergenu, ubytovaly jsme se v čtyřhvězdičkovém hotelu  Havnekontoret a ještě ten den si procházely uličky města. Jistě, všechno bylo velkolepé, úžasné, famózní, báječné…, domečky jako z pohádky vysázené na kopcích a zbarvené do různých barev            v Přístavní hrázi města, luxus hotelu… Angela byla jako malé dítě- ze všeho paf. Tam si fotila domy, ve výloze ručník se sobem, na rohu zas nápis butiku, dokonce si vyfotila malou místní holčičku.

Když jsem se jí zeptala, proč si musí vše fotit, oznámila mi, že nikdy neopustila hranice Česka.

            V tu chvíli mi ji bylo líto. Celý život znát jen okruh práce-domov.  Ale Angela se tvářila tvrdě, a nechtěla se bavit o svém ‘‘mizerném‘‘ životě. Tedy já bych ten její tak nazvala. Rodiče jí zemřeli příliš brzy, než stačila vystudovat, takže musela všeho nechat a jít pracovat.

Cestou do hotelu mi vyprávěla o mém incidentu. To tygrované erotické dámské body v mém pokoji taky nebylo náhodou.  Angelu jsem ten večer zatáhla do striptýz baru a měla strašnou chuť si zatančit u tyče. Nějaké tanečnici jsem sebrala kostým, vyskočila na tyč a pořádně párty roztočila…

A ten úhoř? Nejdřív jsem bývalého proklínala za slizkého hada a nakonec jsem si v zápalu vzteku koupila tučnou rybu, když už jsem neměla důvod být štíhlá a žít.

Divím se jen jednomu. Nechápu, proč mě Angela při mé výtržné povaze doprovázela dál. Mohla si klidně jít, neznala mě.

Odpoledne mě přemluvila, abychom šly na sobi. Moc nadšená jsem nebyla, jelikož jsem měla jen dvoje boty – společenské, třpytivé od Dolce & Gabbana a do města - uzavřené s kožíškem Steve Madden. Kromě toho Angela taky neměla co na sebe, a když mi sdělila, že má doma jen troje boty, oněměla jsem. Troje?! Ty co má na sobě (příšerné neznačkové škrpále), zimní boty a přechodné boty. Já mám ve svém šatníku přesně 213 botiček a ona jen troje!

Tohle mě uvedlo do jistých úvah o ní. (Nejen, kvůli malému počtu bot.) Uvědomila jsem si, že o ní vlastně nic nevím.

„Angelo?“ dobíhala jsem ji po kamenitém a travnatém terénu v pohorkách značky neznámé.

„Ano?“ postavila se na nějaký balvan, zavřela oči a rozpažila ruce. Vítr jí profoukával tváře. Slunce ji osvětlovalo jako svou bohyni. Vypadala jinak. Šťastně a uvolněně.

Já jsem zatím uhnaně došla za ní.  Na takové túry jsem nikdy nebyla. Jsem spíše městský typ. Nebo jak by řekli jiní, “barbína z velkoměsta“.

„Podívej!“ zavolala mě rychle k sobě,aby mi ukázala skupinu sobů. Byly zbarvení do hnědošedé barvy s bílými ocásky a hřívy. Samci vábili samičky svým skřehotavým troubením.

Usedly jsme vedle sebe na balvan a dívaly se na námluvy.

  „Co vůbec děláš za práci?“ zeptala jsem se nakonec.

 „Oficiálně uklízečku.“

„A neoficiálně?“ Přidržela se mě a seskočila z kamene. Jestli mě ta odpověď šokovala? Doslova drtila. Vždycky jsem tyto ženy neplatící daně a ničitelky rodin odsuzovala.

„Řekni něco, prosím.“ smutně na mě pohlédla. Co mám říct? Obvykle říkám: „To je pěkné povolání“, nebo „Máte můj obdiv“, ale teď se mi z mého slovníku zdvořilostních frází nevynořovalo nic.

„Baví tě to?“ prolomila jsem ticho a sobí vábení.

„Nejde o to, jestli mě to baví, ale za jakých podmínek jsem se tu práci rozhodla přijmout.“

„A za jakých?“ připadala jsem si jako malé dítě.

Zakroutila hlavou. „Víš, ty vyděláváš několik set tisíc měsíčně a víš, že nikdy nebudeš nucena dělat to, co nechceš. I kdybych ti to vysvětlila, nepochopila bys.“ Urazila mě? Zřejmě ano.

„Myslíš si, že jsem hloupá.“

„Nemyslím si, že jsi hloupá, jen jsou určité situace, které ti tvá životní úroveň neumožní pochopit. A už se o tom, prosím, nebavme.“ Stejně bych mlčela. V jednodušší verzi chtěla říct, že my “nafoukaní bohatí“ nikdy nepochopíme ty chudáčky chudé. Jistěže zním namyšleně.

Tentýž večer jsme letěli domů.

Na letišti na ni čekaly dvě děti. Chlapci mohlo být tak šestnáct a dívce ne víc než devět.  Byly to její sourozenci, o které se starala. Tyhle informace mi stačily, abych si dokázala domyslet, proč se vydala tou cestou. Zmocnila se mě podruhé lítost. Nemohla jsem to nechat jen tak být a nabídla jsem Angele jakési “odškodné“ za ty roky, které prožila v bídě, jako bych za její neštěstí mohla já.

„Všechno se nedá koupit.“ ohradila se.                                                                

Vše ne, ale lepší živobytí a volnost ano. „Nechci si koupit tvé přátelství, jen ho podpořit“ řekla jsem nakonec, čímž jsem vše zazdila.

„Že nemám dostatek peněz, neznamená, že je za každou cenu potřebuju.“ Nerozumím jí, chtěla jsem jen pomoct. Proč odmítla?

Potom se sbalila a odešla. A já se ocitla tam, kde jsem začala… na dně.

Sotva jsem vešla do svého bytu, ucítila jsem pach bývalého. Jak by ne, když polovinu věcí vybíral on. I to pitomé křeslo, na kterém jsem sedávala jen já, vybíral.

Popadla jsem láhev nejčervenějšího vína a chrstla jej po křeslu i po sedačce. Rudá kapalina se krásně vpila do látky. Tento okamžik bude mít pro sedačkovou soupravu doživotní následky. Byla jsem spokojena, ale ne “dosyta“ spokojená. V předsíni stála růžovo hnědá váza, nikdy se mi nelíbila, musela tedy pryč. Podobný osud čekal na vínové skleničky, dekorace a nudné knihy o podnikání. Nechápala jsem, proč jsem měla v bytě velký                   obraz se čmáranicemi čtverců, když žlutou bytostně nesnáším. A čtverce taky ne!

A co bylo dál? Následoval vřískaný pláč. Nejdřív si zničím byt a potom pláču. Těch věcí mi ale ani za mák líto nebylo. Měla jsem spíš vztek na něj a na sebe. Když jsem se ohlédla do minulosti, tak jsem se mu ve všem podřizovala a ustupovala. Celých pět let…

Vřískala jsem o sto šest a jediné, co mě mohlo uklidnit, bylo mých 213 bot. Jediná komůrka, která patřila jen mě, byla od podlahy po strop věnovaná mým botám, seřezaným podle ročního období, barvy a značky.

 Sedla jsem si unaveně na podlahu a vnímala jejich krásu. Hned jsem byla klidnější.

„Sof? Sofí?“ někdo volá mé jméno. Neozývám se, spím. „Sofí.“ Angela otevřela dveře zabarikádované mým tělem a zatřásla mnou.

„Co chceš?“ zavrčela jsem.

„Ty máš teda ránu.“ okomentovala můj vzhled a posadila se vedle mě.

„Nemám voděodolnou řasenku.“ zamumlala jsem, zatímco si prohlížela mé království bot. Uchopila jeden střevíček, usmála se a položila ho zpátky. Nerozumí kráse.

„Vylepšovalas byt?“ zeptala se.

„Řekla jsem si, že to chce něco nového, moderního.“  

Přišla se omluvit za to, že tak rychle odešla. Já nevím, ale když jsem slyšela její „promiň“, tak nějak mi to rozpumpovalo srdce. Chápete, celý život žiju ve světě lidí, kteří nosí masky a nehodlají se jí jen tak vzdát. A ona byla první, jež ji odložila a ukázala jaká je.

Zmýlila jsem se. To nebyla lítost, co jsem prvně ucítila vůči ní, ale obdiv. Obdiv, že se nezlomila jako podpatek nebo jako já, když mě opustil přítel, ale vzala do své péče své dva sourozence a zvládla jít dál. To tahle žena by měla být tváří dámského časopisu, místo vyhublých modelek.

Překročily jsme práh jako nejlepší kamarádky.